Opatrně jsem zavřel myčku. Ještě jednou jsem si prohlédl byt a snažil jsem se už na nic nesahat rukama.
Z věcí v bytě zůstaly tedy pouze nějaké kousky oblečení a taška s botami na chodbě. A ještě nádobí. Vše ostatní bylo odvezeno. Podle všeho už před týdnem.
Skříně rovněž byly prázdné. I když ne zcela, jak jsem záhy spatřil. Na horní poličce ležela hromádka nějakých dokumentů. Přišoupl jsem si židli, abych je mohl sundat. Ukázalo se, že je to tucet vietnamských pasů. Zbrusu nových, nepolíbených. Podle fotek byly vystaveny pro desítku mužů a dvě ženy. Žádná víza ani jiné úřední poznámky.
Chvíli jsem v těch dokladech listoval. Už jsem je chtěl položit zpět. Ale najednou mi svitlo. Vždyť všechny měly stejná čísla.
Čím dál, tím hůř.
Sáhl jsem pro telefon a opět vytočil číslo Honzy. No ták, no ták, vem to… popoháněl jsem ho nervózně. Tentokrát to zvedl až někdy po osmém zvonění.
«Zdravím,» přivítal jsem přítele.
«Tě Bůh,» ozval se Honza.
«Člověče, mám takový problém,» nevěděl jsem, jak na to, «abys tomu rozuměl, já jsem teď v bytě na Zličině. Pronajímám ho jedné vietnamské rodině…»
«Zase ti někdo udělal šipku z balkónu?»
«Ale ne, všichni jsou naživu,» řekl jsem a dodal: «Snad. Jen zdrhli a nezaplatili.»
«No, s tímhle, kamaráde, musíš k soudu,» zívl do sluchátka Honza, «tohle kriminálka neřeší.»
«O placení teď nejde,» řekl jsem, «prostě nechali tady tucet pasů. Vypadá to, že jsou falešný. A ještě celou krabičku malých sáčků pro dávkování. Zřejmě na drogy.»
V telefonu zavládlo ticho.
«Já jsem po službě,» konečně odpověděl Honza, «mám odpočívat. Ale někoho tam pošlu. Hlídku. Sepíšou to. Nadiktuj mi adresu.»
Zopakoval si ji po mně a zavěsil se slovy, že jsem hotový magnet na průšvihy.
Vyšel jsem z bytu a opatrně přivřel dveře. Stál jsem před domem a čekal na slíbenou hlídku. Čekám, čekám a najednou si vzpomenu, že k bytu patří garážové stání a kóje na přebytečné věci.
Po chvilce váhání jsem se rozhodl prozkoumat i tyto dva prostory své nemovitosti.
V suterénu domu bylo parkoviště. Rozdělené bílými čarami s čísly uvnitř, která značila příslušnost k bytu. Za každým parkovacím stáním byla menší drátěná kóje.
Šel jsem na parkoviště přes bránu. Na bílém čtverci mého bytu žádné auto nestálo. Jen vyschlé hrudky hlíny, odpadlé z kol. Ale v kóji jsem našel dva kanystry a dvě pruhované tašky. Smrdělo to chemikáliemi.