čili
Kdyby nebylo tebe.
Zhasnul jsem světlo. Ložnici nyní matně osvětlovaly pouze dvě malé svíčky. Vrzly dveře. Zlata se mihla kolem mě lehkým stínem a okamžitě zmizela pod dekou.
«Já budu rychle, budu hned,» pospíchal jsem do koupelny.
V koupelně vonělo mýdlem, nějakým krémem a ještě ženou. Na polici ležela malá krabička se zelenými čočkami, na pračce úhledně složené punčochy a kalhotky. Vypláchl jsem si ústa přípravkem pro svěží dech. Narychlo se osprchoval. Utřel jsem se osuškou. Vešel do šera ložnice.
Zlata na mě čekala. Přivinula se ke mně, její rty se přisály na mé. Chytila mou hlavu rukama. Zasténala, když jsem do ní vstoupil.
Nespali jsme skoro celou noc. Bylo to samé líbání a milování. Vyčerpáni jsme si na několik minut zdřímli, abychom se poté s ještě větší vášní splétaly v horkém objetí. Zdálo se, že dál už to nejde. Že už není ani touha, ani síla. Ale stačilo, aby se mé rty dotkly tváře této Zlatovlásky, a spánek mizel, znovu jsme se oddávali jeden druhému. Mezi tím bylo líbání, povídání. Svěřovali jsme si své pocity, přiznávali, jak je samota zlá, vyprávěli o svých životech.
Zlata byla neukojitelná. Zdálo se, že funguje na atomové články, které ji neustále dobíjí. A jejím prostřednictvím i mě.
Probudil jsem se pozdě. Přimhouřil jsem oči před jasným sluncem, které si našlo cestu i přes závěsy. Vedle mně nikdo nebyl. Člověk by si mohl pomyslet, že se mi minulá noc zdála. Možné by to bylo. Ale únavou rozlámané tělo potvrzovalo, že sen to nebyl.
Sladce jsem se protáhl. Pak jsem si oblekl kalhoty a šel do kuchyně. Slyšel jsem, že moje nová láska je tam. Již čerstvě umytá a učesaná. V slušivých šortkách a tričku. Z trička se na mně usmíval ježek.
«Našla jsem v kuchyni cereálie. Dáš si je s mlékem?» zeptala se.
«Budu hned,» přikývl jsem, «jen se trochu upravím.»
Pořádně jsem se vysprchoval a vrátil se do kuchyně.
«Poslyš, Zlatičko, složil jsem ti báseň, když jsem byl ve sprše,» řekl jsem trochu rozpačitě.
«No ne!» podivila se Zlata. «Tak mi ji přečti.»
«Je to v ruštině,» varoval jsem ji.
«Přečti, a pak to přelož,» nedala se zviklat.
Tak jsem zarecitoval:
Я думал, что уже пришла
Моя осенняя усталость.
Но в сердце ты моё вошла
И в нём навек, навек осталась.
Zlata zatleskala a já se pokusil o překlad:
Myslel jsem, že už je tu
Moje podzimní únava.