«A do Čech se kokain odkud dováží?» položil jsem další otázku. «Z Latinské Ameriky?»
Honza se rozesmál.
«Vadime, ty jsi oběť seriálů,» řekl, «z Jižní Ameriky veškerý kokain putuje do Severní Ameriky. Má tam svůj trh a své prošlapané cestičky. Do Evropy se tohle svinstvo dostává především z Izraele.»
«Odkud?» byl jsem upřímně překvapen.
«Odtamtud,» kývl Honza někam stranou Můstku, «koku pěstují hlavně Arabové, samozřejmě. Pak se to přes Turecko a Kosovo dováží do Evropy. Z Česka je jakési překladiště. Hlavní proud směřuje do Německa, Francie a Anglie. Jsou to země bohaté, mohou si dovolit drahou drogu.»
«A kolik tahle radost stojí u nás?» zeptal jsem se.
«Proč to vlastně potřebuješ vědět?» podezíravě se na mně podíval Honza.
«Čistě ze zájmu,» odpověděl jsem, «vždyť víš, že trávu kouřím pouze jednou za tři roky.»
«Vím,» přikývl Honza, «ale i trávu kupovat zde nedoporučuji. Máčejí ji v acetonu. Aby měla větší sílu. Čistou trávu již nenajdeš. Leda u kamaráda na chatě.»
«Tak tedy kolik stojí drogy v Praze?» připomněl jsem Honzovi
svoji otázku. «Pro uživatele.»
«Černoši na Václaváku prodávají koks za dva tisíce korun. To je za gram. Ale je špinavý, čistého kokainu je v tom jen třicet procent,» začal líčit Honza. «Koupiš-li koks přímo od dealera, pak je to dvakrát dražší, ale i v něm tvoří polovinu doplňky. Dávku heroinu dostaneš za půl tácu. Gram pervitinu stojí tisícovku.»
Byl jsem překvapen.
«Není to zrovna levné potěšení.»
«To si piš,» přikývl Honza,» a všem je to šuma fuk. Všichni se tlačí u toho koryta.»
«Kdo přesně?» navázal jsem na to další otázkou.
Honza však neodpověděl. Uvědomil si, že mi zase řekl toho víc, než bylo žádoucí. Zamračil se.
«Příliš mnoho otázek, kamaráde,» řekl mi. «Uvědom si, že čím méně víš, tím lépe spíš.»
«Tak se nedurdi,» nasadil jsem smířlivý tón, «to nám ještě chybělo, abychom se kvůli drogám hádali.»
Honza mě poplácal po rameni. Usmál se.
A co ty?» zeptal se. «Jsi dnes nějaký divný, jako by veselejší… Nezamiloval ses náhodou?»
«Nevím, možná že jo,» odpověděl jsem. «I básničku jsem dokonce složil.»
A zarecitoval jsem příteli své verše. Honza chvíli mlčel. Opřel se lokty o zábradlí vedle mně.
«Básnička je na hovno,» pravil konečně, «ale tvoje nálada budí optimismus. Já ji znám?»
«Trochu,» odpověděl jsem vyhýbavě, «viděls ji. Raději mi řekni, jak to máš doma ty, se svoji polovičkou?»