«No jo,» řekl jsem, «bylo by lépe, kdyby mi nejprve dluh vrátil a skočil až poté.»
Honza se ušklíbl.
«Tak abys věděl, z peněz se v bytě našla pouhá stokoruna,» řekl, «ležela na parapetu. A to je vše. Ani o halíř víc. Nepočítáme-li ovšem takový dva gramy koksu, co ležel na tom stolku na terase. Mimochodem, přepočteno na peníze dělá to přibližně deset tisíc. Kolik ti vlastně dlužil?»
«Něco přes šedesát táců,» byl jsem z toho sdělení zmatený. «Za celých pět měsíců. A příští týden byl termín další splátky. Proč by mi v tom případě posílal esemesku?»
«Žádné peníze neměl,» řekl Honza a dopil poslední doušek kávy, «dokumenty a osobní věci zůstaly na místě. A z peněz jen ta stokoruna. Jo, ještě ten koks. Mimochodem, jde o drogu pro bohaté. Obyčejný vyhazovač v nočním klubu si ji nemůže dovolit.»
Žasl jsem.
«Michal dělal vyhazovače?»
«Ano, v klubu naproti,» přikývl Honza, «a proč jsi ho nevyhodil, když přestal platit?»
«Z okna?» napadl mne smutný vtip. «Měl jsem jiné starosti,» mávl jsem rukou, «vždyť víš, rozváděl jsem se, pak jsem musel služebně do Ruska. Nebyl na to čas.»
«Jak je tam v Rusku?» projevil zájem Honza.
«Jako obvykle,» usmál jsem se. «Vodka teče proudem a v ulicích se medvědi proháněji. Brnkaji na balalajkách, žebrají o jídlo.»
«Jdi s tím k šípku,» urazil se Honza, «já se ptám vážně.»
«V Rusku je vše okej,» odpověděl jsem, «lidé žijí a dál budou žít. Nemají se hůř než tady v Čechách. A v něčem možná i líp.»
Honza otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat. Ale v této chvíli se u našeho stolku zastavila dívka. Byla to Zlata, Michalova sestra. Na ramenou měla kabelku, v ruce igelitovou tašku s oblečením.
«Svět je ale malý,» usmál jsem se na ní. «Neznáme se náhodou?»
Hodila po mě svýma smaragdovýma očima a mírně přimhouřila víčka. Náramně jí to slušelo. Nezdálo se, že by byla z toho neštěstí nějak mimořádně zničená. Nebo se umí velmi dobře ovládat.
«Omlouvám se,» řekla rozpačitě, «nemohl byste mi půjčit trochu peněz? «Mám hlad a nemám ani vindru. Peníze držel brácha. Mohla bych vám dát do zástavy náušnice.»
Zvedl jsem se a nabídl jí židli. Došel k pultu pro další porci polévky a kávy. Přinesl jsem to všechno na náš stůl. Zlata se nenechala dvakrát prosit a vzala do ruky lžíci.
Jedla decentně, jako dáma. Občas pohledka úkosem na mě nebo na Honzu. Seděli jsme tiše a předstírali, že dopíjíme kávu, i když šálky v našich rukou byly dávno prázdné.