«Musím už jít,» podíval se výmluvně na hodinky Honza.
Vstal, poplácal mě po rameni a zmizel. Zůstali jsme se Zlatou sami.
Využil jsem příležitostí, abych si ji prohlídl pozorněji. Tvářička hladká, téměř bez vrásek. Jen malé paprsky kolem očí prozrazovaly její věk. Pod očima tmavé kruhy. Rozpraskané rty. Bylo jasné, že jí je o mnoho víc, než dvacet. Prsa měla asi dvojky. Jemné ruce. Stejně jemné prstíky. A ovšem oči. V kombinaci se zrzavými vlasy vířily krev.
«Nevěděl jsem, že Michal má sestru,» povídám, «to mi neřekl.»
Dívka si otřela rty ubrouskem. Vytáhla z kabelky průkaz a nabídla mi ho. Automaticky jsem po něm sáhl. Zlata Melichová. Datum narození 10. června 1987. V rozpacích jsem jí vrátil ten kus plastu.
«Jsem jeho starší sestra,» řekla a najednou se nelíčeně rozplakala, «tedy… byla.»
Slzy kapaly do šálku s kávou, nad níž se dívka sklonila. Ramena se jí chvěla. Ale žádné zvuky slyšet nebylo. Jen kap-kap do kávy.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Vstal jsem, popošel k ní a neobratně se přikrčil. Lehce jsem ji objal jednou rukou.
«No ták… všechno se srovná,» vyslovil jsem tohle nejapné klišé a hned jsem sám cítil, že zní falešně.
«Nemám peníze ani oblečení, ani tu zubní pastu…» vzlykala Zlata, «přijela jsem k němu… Před dvěma dny. Sliboval, že mi pomůže s prací. U nás na Moravě moc práce pro ženy není.»
«A odkud jsi?» přehodil jsem výhybku, jak situace vyžadovala. Proti mému tykání neprotestovala.
«Z Pavlova,» již klidněji řekla Zlata, «je to tam, kde se seriál natáčel, o vinařích. Možná, žes ho viděl?»
«Ano, viděl,» přikývl jsem, «hezkej. Takovej legrační.»
«Nevím, co si počít,» zopakovala bezradně Zlata, «zřejmě bych měla zavolat mámě. A nějak se postarat o pohřeb. Ještě ráno jsem spala a vše bylo jaksi v pořádku. Nebylo…»
Povzdechl jsem si. Mohl jsem se otočit a odejít. Ale. Bylo tady jedno «ale». Velmi se mi tato dívka líbila. Její oči. Její zmatek a zranitelnost.
«Pojď, koupíme ti zubní pastu,» chytám se příležitosti «U mne se dáš do pořádku. Zavoláš domů. A zítra se postaráme o pohřeb. Dnes to stejně nejde.»
«Jste moc hodný,» přikývla. «Vždyť ani nemám kam jít…»
Vyrovnal jsem útratu. Zvedla se ze židle. Vzala své věci a šli jsme na zastávku tramvaje. Devítka nás dovezla na Nový Smíchov, kde jsme pro ni nakoupili věci osobní hygieny a trochu potravin. Pak jsme jeli do mého bytu. Začínalo se stmívat.