Reid si řekl, že dnes, téměř celý měsíc poté, co se nastěhovali, už si dá věci do pořádku a konečně si všechno v pracovně vybalí.
Nedostal se dál než k otevření jedné krabice. Ale byl to dobrý začátek.
Autobus nikdy nemá zpoždění, pomyslel si. Vždycky je tady mezi dvacátou třetí a dvacátou pátou minutou po třetí hodině. A už je patnáct třicet jedna.
Volám jim.
Popadl ze stolu telefon a vytočil Mayino číslo. Během vyzvánění přecházel z místa na místo a pokoušel se nepřemýšlen nad všemi těmi strašlivými věcmi, které se mohly jeho dcerám na cestě ze školy stát.
Hovor spadl do hlasové schránky.
Reid seběhl ze schodů do předsíně a oblékl si lehkou bundu; březen byl ve Virginii o poznání příjemnější než v New Yorku, ale stále bylo chladno. S klíčky od auta v ruce přešel k panelu na zdi a zadal čtyřmístný kód, aby zapnul alarm do aktivního režimu. Cestu, kterou autobus jezdil, znal nazpaměť; mohl po ní jet až do školy, pokud bude muset a…
Jen co otevřel vchodové dveře, u obrubníku na konci příjezdové cesty s kvílením brzd zastavil jasně žlutý autobus.
„Přistižen,“ zamumlal Reid. Nemohl se jen tak schovat zpátky do domu. Bezpochyby ho už viděly. Jeho dvě dospívající dcery vystoupily z autobusu, který následně odjel, a vydaly se po chodníku k domu. Zastavily až u vchodových dveří, které Reid blokoval.
„Ahoj holky,“ řekl tak zvesela, jak jen to dokázal. „Jak bylo ve škole?“
Starší z jeho dcer, Maya, ho počastovala podezřívavým pohledem a založila si ruce na prsou. „Kampak jdeš?“
„Hmm… pro poštu,“ řekl.
„A k tomu potřebuješ klíče od auta,“ odtušila a pokynula k jeho pěsti, ve které svíral klíče od jejich stříbrného SUV. „Zkus to znovu.“
Jo, pomyslel si, přistižen. „Autobus přijel pozdě. Víš, co jsem ti říkal. Pokud dorazíte později, máš mi zavolat. A proč jsi mi nezvedala telefon? Zkoušel jsem ti volat —“
„Šest minut, tati,“ zakroutila Maya hlavou. „Šest minut není ‚pozdě‘. Šest minut znamená hustý provoz. Na jedné ulici byla drobná dopravní nehoda.“
Ukročil stranou a pustil je do domu. Jeho mladší dcera Sara ho letmo objala a tiše pozdravila: „Ahoj tati.“
„Ahoj, zlato.“ Reid za nimi zavřel dveře, zamknul a pomocí kódu znovu aktivoval bezpečnostní systém. Až pak se otočil zpět na Mayu. „Hustý provoz nebo ne, chci, abys mi vždycky dala vědět, když se zpozdíte.“