To pro Raise nebylo dobré znamení. Protože až bude dostatečně zdravý na to, aby ho propustili, pravděpodobně ho pošlou do nějaké příšerné díry v zemi v některé z černých zón CIA uprostřed pouště, aby tam utržil ještě víc zranění, až ho budou vyslýchat a tahat z něj informace.
Jako Amun, přetrváme. Po více než deset let jeho života byla tohle jeho mantra. Teď už však neplatila. Podle toho, co se Rais dozvěděl, Amun zanikl; jejich plán v Davosu selhal, vůdcové byli buď zadrženi nebo zabiti a každá bezpečnostní agentura na světě věděla o jejich znamení, glyfu Amuna, který si jeho členové vypalovali do kůže. Rais se nesměl dívat na televizi, ale všechny tyhle novinky získal od ozbrojených policistů, kteří se spolu často bavili (a velmi zdlouhavě, což Raise obvykle ještě víc otravovalo).
On sám si znamení vyřezal, než ho dovezli do nemocnice v Sionu, ale ukázalo se, že to udělal zbytečně; věděli, kým je, a znali alespoň část toho, co udělal. Na paži mu po jeho znamení zůstala jen klikatá, zkrabacená růžová jizva, která mu denně připomínala, že Amun už není. A proto se změnila i jeho mantra.
Přetrvám.
Elena vzala ze stolku plastový kelímek s ledovou vodou a brčkem. „Chtěl byste se trochu napít?“
Rais neodpověděl, ale mírně se předklonil a pootevřel rty. Obezřetně mu k nim přisunula brčko, paže zcela natažené a ohnuté v loktech, tělo zakloněné dozadu v mírném náklonu. Měla strach; před čtyřmi dny se pokusil kousnout doktorku Gerberovou. Jeho zuby ji sotva škrábly do krku, ani neprošly kůží, ale přesto mu to od jednoho z jeho strážných zajistilo slušnou ránu do čelisti.
Tentokrát se Rais o nic nepokoušel. Nasával brčkem dlouhé, pomalé doušky, vychutnával si strach té ženy a nervozitu dvou policistů, kteří ho pozorovali zpoza jejích zad. Když skončil, znovu se opřel. Sestra si slyšitelně oddechla.
Přetrvám.
Za poslední čtyři týdny zvládl překonat mnohé. Překonal nefrektomii, s jejíž pomocí mu odstranili probodnutou ledvinu. Překonal druhý zákrok, kdy mu odoperovali část potrhaných jater. Překonal třetí výkon, kterým se ujišťovali, že žádný z jeho základních orgánů nebyl poškozen. Překonal několik dní na jednotce intenzivní péče, než ho přesunuli na chirurgické oddělení, ale ani jednou nevstal z postele, ke které měl připoutaná obě zápěstí. Zdravotní sestry ho otáčely, vyměňovaly mu podložní mísu a celkově mu zajišťovaly co největší pohodlí, ale nikdy mu nedovolili vstát a pohybovat se o samotě.