„Jen pij,“ řekl Cicero. „Za chvíli nám začíná směna.“ Se zavřenýma očima usrkl trochu kávy a ze rtů mu uniklo spokojené zamručení. „Připomíná mi to domov,“ řekl měkce. „Čeká na tebe někdo, Renaulte?“
„Čeká,“ odpověděl mladý muž. „Moje Claudette.“
„Claudette,“ zopakoval Cicero. „Krásné jméno. Manželka?“
„Ne,“ řekl Renault jednoduše.
„V našem pracovním oboru je důležité mít něco, na co se můžeme těšit,“ řekl Cicero teskně. „Mezi vším tím odstupem, který je často nutný, vám to dá jistou perspektivu. Třicet tři let jsem svou Phoebe nazýval svou ženou. Kvůli práci jsem běhal po celém světě, ale ona tu pro mě vždycky byla, když jsem se vrátil. Když jsem pryč, jsou to muka, ale stojí to za to; pokaždé, když se vrátím domů, je to jako znovu se zamilovat. Jak se říká, odloučení lásku posiluje.“
Renault se usmál. „Nečekal bych, že se ve virologovi skrývá tak romantická duše,“ podivil se.
„Tyhle dvě věci se navzájem nevylučují, synu.“ Doktor se mírně zamračil. „A přesto… nemyslím si, že je to právě Claudette, která ti nedá spát. Jsi zádumčivý mladý člověk, Renaulte. Nejednou jsem si všimnul, jak se díváš na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovědi.“
„Myslím, že jste při výběru oboru studia šlápl vedle,“ řekl Renault. „Měl jste se stát sociologem.“ Úsměv mu zmizel ze rtů, když dodal: „Ale máte pravdu. Tuhle úlohu jsem nepřijal jen proto, abych mohl pracovat s vámi, ale také proto, že jsem se zasvětil jistému zájmu… zájmu, který je založen na víře. Mám však obavy, kam mě tahle víra může dovést.“
Cicero vědoucně pokývl hlavou. „Jak jsem řekl, v našem pracovním oboru je často nutný odstup. Člověk se musí naučit lhostejnosti.“ Položil mladíkovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od někoho, kdo už něco málo zažil. Víra je silná motivace, to jistě, ale někdy nám emoce mohou zastínit úsudek, otupit mysl.“
„Budu si dávat pozor. Děkuji, pane.“ Renault se nesměle usmál. „Cicero. Děkuji.“
Najednou ve vysílačce na stole za nimi hlasitě zapraskalo a ticho, které se pod plátěnou střechou rozhostilo, přerušil zkreslený hlas.
„Doktore Cicero,“ ozval se ženský hlas říznutý Irským přízvukem. Volala jim Dr. Bradleeová z nedalekého naleziště, kde prováděli vykopávky. „Něco jsme odkryli. Tohle musíte vidět. Doneste krabičku. Konec.“
„Hned tam budeme,“ řekl Dr. Cicero do vysílačky. „Konec.“ Usmál se na Renaulta jako otec na syna. „Vypadá to, že dnes začneme o něco dřív. Měli bychom se obléct.“