Téměř dvacet minut strávil kroucením a otáčením proloženými krátkými přestávkami, aby ulevil svým rozbolavělým prstům a mohl se pak zase pustil do práce. Konečně zámek cvaknul a pouta se otevřela. Rais je opatrně odháknul ze zábradlí.
Jednu ruku měl volnou.
Natáhl ruku a zběžně odjistil přezku popruhu na levé ruce.
Obě ruce měl volné.
Uložil sponku zpět pod přikrývku a vytáhl horní polovinu pera, kterou pevně sevřel v dlani tak, aby mu z ní vyčuhovala jen ostrá špička.
Mladší z policistů před jeho dveřmi náhle vstal. Rais zadržel dech a předstíral spánek. Elias nahlédl dovnitř, aby ho zkontroloval.
„Mohl bys zavolat Francise?“ řekl Elias německy. „Musím na hajzl.“
„Jasně,“ řekl Luca a zívl. Přes vysílačku zavolal dolů nočnímu nemocničnímu hlídači, který obvykle stál za pultem na prvním podlaží. Rais viděl Francise několikrát; byl to starší, hubený chlapík, kterému mohlo táhnout na šedesát nebo mu už šedesát bylo. Měl u sebe zbraň, ale jeho pohyby byly pomalé.
Přesně v tohle Rais doufal. Ve svém stavu, kdy se stále zotavoval, se mu nechtělo stanout proti tomu mladému policistovi.
O tři minuty později přišel Francis ve své bílé uniformě a černé kravatě a Elias vyrazil k toaletám. Dva muži přede dveřmi si vyměnili pár zdvořilostních frází a Francis s těžkým povzdechem zaujal Eliasovo místo na plastové židli.
Čas jednat.
Rais opatrně sklouznul na kraj postele a položil chodidla na studenou dlažbu. Už to byla nějaká doba, co naposledy používal svoje nohy, ale věřil si. Věřil, že mu svaly nezakrněly do takové míry, aby nezvládly to, na co je potřeboval.
Opatrně a potichu se postavil – a pak se mu podlomila kolena. Zachytil se za okraj postele, aby neupadl, a vrhl pohled k otevřeným dveřím. Nikdo nepřišel; konverzace pokračovala. Ani jeden z mužů nic neslyšel.
Rais roztřeseně stál, popadal dech a pokusil se udělat několik tichých kroků. Nohy měl sice slabé, ale vždycky dokázal najít sílu na to, co zrovna potřeboval udělat – a teď potřeboval být silný. Jeho nemocniční košile byla na zádech otevřená a volně kolem něj povlávala. Takový neslušný oděv by mu jen překážel, takže si ho strhl a stál v nemocničním pokoji bez ostychu úplně nahý.
S hrotem propisky sevřeným v pěsti se postavil těsně vedle otevřených dveří a pak tiše zapískal.
Oba z mužů ho zjevně slyšeli, jelikož se ozvalo zaskřípání židlí, když vstali ze svých míst. Ve dveřích se objevil Luca a nakoukl dovnitř.