Rozechvělými prsty jsem zalistoval v adresáři telefonu. Kliknul jsem na «Volat». Ležící přede mnou tělo jsem se snažil ignorovat.
Hovor byl přijat hned po prvním vyzvánění, jako by na něj čekali.
«Ahoj, Honzo,» řekl jsem.
«Dobré ráno,» odpověděl chraplavý hlas. «Něco se stalo?»
«Zemřel mi nájemník. Michal,» povídám zkroušeně. «Vyskočil z okna na dlažbu.»
«Jak je to dlouho?» hlas v sluchátku projevil zájem.
«Před chvílí,» odpověděl jsem.
«Který byt to je, Ve Smečkách?» vyptával se hlas.
«Uhodl jsi,» potvrdil jsem.
«Budu tam za pár minut,» oznámil Honza. «Ty zatím zavolej 156. Ohlas to tam oficiálně.»
«Jo… jo,» přikývl jsem, jako by mne snad mohl vidět.
Vyťukal jsem 156. Řekl jsem operátorce o neštěstí a snažil jsem se nedívat na tělo. Pod hlavou mrtvého se vytvořila kaluž krve, ta se rozrůstala a hrozila, že mě brzy pohltí. Poodstoupil jsem.
Na konci ulice se objevil chodec. Přišel blíže. Uviděl ležící tělo a mně, stojícího před ním. Couvl, otočil se a odešel. A já zůstal stát. Jen jsem zase o krůček ustoupil od plížící se ke mně louže krve.
Zanedlouho přijelo policejní auto. Vyskočil z něj Honza a několik lidí v uniformách, kteří ihned začali páskami uzavírat ulici. Honza byl v civilu: tmavé sako, zelená košile, džíny a bílé tenisky. Ve své funkci vyšetřovatele si to mohl dovolit.
Znali jsme se už nějaký ten pátek. Honza sloužil na pražské kriminálce coby detektiv v hodnosti poručíka. Měl manželku a dvě malé děti. Žili na Žižkově. Já jsem mu tam svého času pomohl najít byt. Od té doby jsme se spřátelili. Chodili jsme spolu na hokej, někdy na pivo. Honza rád vyprávěl své příběhy o české policii. Tušil jsem, že většina s nich jsou vymyšlené, ale poslouchat je bylo stejně zajímavé.
Tuto světlou jarní neděli jsme se sešli neplánovaně. Shodou okolností Honza byl v době mého volání na policejním okrsku v sousední Krakovské ulici a zařídil vše potřebné.
«Jak se cítíš?» zeptal se mě.
«Je mi nanic,» odpověděl jsem po pravdě. «Právě jsem stál u dveři, když sletěl. Ani nezařval. Podle všeho umřel okamžitě. Podívej, kalhoty a boty mi krví potříštil.»
«Vypereš je,» usoudil Honza, «nebo dáš do čistírny. A on si opravdu, jak se zdá, zlomil při pádu vaz. Tamhle trčí obratle.»
I když to byl profesionální přístup, zaznělo to téměř cynicky. Sendvič v mém v žaludku se opět pohnul. Potlačil jsem nevolnost silou vůle.