«Kašlu na to,» řekl jsem, «vyhodím je. Nedokážu je po tomhle nosit.»
Popošli jsme stranou od mrtvoly a Honza se na mě zamyšleně podíval:
«Cos tady vlastně tak brzo ráno pohledával?»
Policejní fotograd se tužil. Zabíral nebožtíka z profilu i anfasu, celek i detaily. Jakmile skončil, tak další z policistů přikryl Michalovo tělo plastovou fólií.
«Poslal mi esemesku,» kývl jsem směrem k mrtvole, «chtěl zaplatit nájemné, co mi dlužil. Tak jsem hned jel. Inkasovat peníze se přece hodí v jakoukoli denní dobu, ne? A když jsem dorazil, dlužník mi málem spadl na hlavu.»
Honza přikývl a pak se zeptal:
«Náhradní klíče od bytu máš?»
«Samozřejmě,» odpověděl jsem. «Vzal jsem si je pro všechny případy. Ze zvyku.»
«Půjdu se podívat do bytu se svědkem,» prohodil Honza kolegům a mně vyzval: «Jdeme, ty jeden majiteli realit, ukážeš mi, odkud lidi tak rádi skáčou po ránu na dlažbu.»
Příliš mi do řeči nebylo, ale vytáhl jsem klíče, otevřel vchodové dveře a vešli jsme dovnitř. Chlad letitého činžáku svědčil mé rozpálené hlavě. Úzký a starý výtah nás vyvezl do čtvrtého patra.
Na chodbě byly troje dveře. Nejbližší k výtahu vedly do mého bytu. Odemkl jsem dveře. Honza mne odstrčil ramenem a první vstoupil do temné chodby. Pak vešel do místnosti. Kráčel jsem hned za ním.
Nalevo od vchodu byla malá kuchyňka. Vpravo rozložený gauč. V zadní části pokoje stála manželská postel a šatní skříň. Dveře na terasu byly zavřené.
Udělali jsme pár kroků dovnitř místnosti. A pak jsem uviděl, že na posteli někdo leží. Ženská. Zrzavé vlasy rozhozené po polštáři. Noční košile s medvídky vykukovala zpod deky. Do tváře jí nebylo vidět, jelikož ležela na břiše zavrtana do polštáře. Spala, což se mi ulevilo. Dvě mrtvoly v jednom dni bych nezkousl.
Honza se ke mně obrátil. Mimikou se zeptal: kdo to je? Já jsem jen zmateně pokrčil rameny: nevím.
S našim příchodem se objevil průvan. Dveře na terasu se pomalu přiotevřely. Honza přišel k nim, podíval se ven. Na terase stál stůl, dvě židle a obrovský květináč s fíkusem. V rohu terasy lákalo k posezení houpací křeslo. Na křesle leželo Michalovo oblečení.
Na stole stály tři čajové šálky a cukřenka. Kromě toho ještě útržek novin. Na kterém byl nasypán jakýsi bílý prášek.
Honza si tiše hvízdnul.
«Ničeho se tady nedotýkej,» zavelel a opatrně zavřel dveře na terasu.