Šel jsem k posteli a posadil se na okraj. Jemně jsem potřásl rukou za ženské rameno.
«Já spím,» ozval se ospalý hlas, «nebuď mě aspoň v neděli.»
«Budete se muset probudit,» řekl nahlas Honza.
Žena sebou trhla a obrátila se na záda. Ukázalo se, že je to mladá dívka. Posadila se na posteli, chráníce se dekou. Honza sáhl do kapsy, vytáhl průkaz, otevřel ho a ukázal.
«Policie České republiky,» představil se a vystřelil první otázky: «A kdo jste vy? Co děláte v tomto bytě?»
«Otočte se, prosím, ať se obléknu,» odvětila způsobně dívka.
Zvedl jsem se z pelestě postele a připojil se k Honzovi. Oba jsme se k ní otočili zády. Najednou, jako na povel. Prohlížel jsem si kuchyňskou linku.
Těsnící lišta mezi pracovní deskou a obložením se odlepila a vlnila se podél stěny.
Musím sehnat novou a přilepit ji, pomyslel jsem si. To je dnes kvalita! Koupíš nový nábytek, opravíš byt a než se rok s rokem sejde, všechno se rozpadá… vedu v duchu samomluvu. Jak takhle můžeš v téthle situaci přemýšlet, napomenulo mě moje lepší Já.
«A kde je Michal?» ozval se ženský hlas za námi.
Otočili jsme se. Opět jako na povel, současně. Před námi stála štíhlounká holka v jednoduchých červených šatech. Zrzavé, dokonce nejen zrzavé, ale opravdu ohnivé vlasy si stáhla vzadu gumičkou. Obyčejná roztomilá tvářička s důlky. A zelené přezelené oči k tomu. Se smaragdovým nádechem. Já jsem takové oči viděl poprvé v životě.
«Kdo jste a jaký máte vztah k panu Melichovi?» položil otázku Honza. «Co tady děláte?»
«Jsem jeho sestra,» odpověděla, «Zlata Melichová. A kde je Michal?»
«Máte nějaké doklady?» Honza jako by přeslechl její otázku. Typický policajtský přístup.
Dívka jménem Zlata vzala kabelku, která visela na opěradle židle, otevřela ji a předložila mu občanku.
«Kde je brácha?» zopakovala svůj dotaz.
«Je mrtvý,» ukecl jsem se, ani nevím proč.
Dívka se otřásla, vrhla na mě nevěřící pohled a pomalu si sedla na postel. Zabořila obličej do dlaní. Honza se na mě vyčítavě podíval, prohlédl si průkaz a vrátil ho majitelce.
Na dveře někdo zaklepal.
«Budeme muset všichni pryč,» rozhodl Honza. «teď tady budou pracovat technici…»
«Nejsem umytá,» potichu řekla dívka, «a taky si potřebuji vyčistit zuby.»
«To vše musí počkat,» Honza otevřel dveře a můj byt zaplnili věcně se tvářící lidé s kufříky v rukou. «Jdeme,» zopakoval směrem k Michalově sestře.