Vzal jsem dívku za loket, sebral její kabelku a vyvedl ji z místnosti. V předsíni jsem jí strčil do ruky žvýkačku. Dívka tiše špitla:
«Díky,» a ukázala na igelitovou tašku, stojící v rohu. «Můžu si vzít své věci?
«Můžete,» svolil Honza.
Vyšli jsme z domu. Zlata vrhla letmý pohled na přikrytou igelitem mrtvolu a okamžitě odvrátila tvář. Gesto plné zoufalství. Celkem vzato se ale vzhledem k tragické události chovala obstojně. Žádné hysterické výlevy se k mé velké úlevě nekonaly. Nesnáším totiž ženské slzy a pláč, natož nářek a křik.
V doprovodu Honzy jsme odešli do paralelní ulice, kde byla místní policejní stanice. Tam jsem strávil čas až do oběda. Vyprávěl jsem do protokolu o bytě, o nájemníkovi, o esemesce.
Když jsem konečně opustil okrsek, tak na mne na chodníku čekal Honza. Stál tam a kouřil cigaretu. Mžoural na slunce a blaženě se usmíval.
Mě však nebylo do úsměvů. Navíc jsem dostal hlad. Natolik ukrutný, že bych bral i tvrdý chleba. Tělo si žádalo jídlo. Dost možná, že to ale byla reakce na prožitý stres.
«Pojďme na oběd,» navrhl jsem příteli.
«Ve službě nepiju,» zazubil se Honza a s požitkem vdechl novou porci tabákového kouře.
«Nemluvím o pití, mluvím o jídle,» usmál jsem se poprvé toho dne.
«Tak to je jiná,» přikývl můj detektiv. «Musím se ale nějak uvolnit.»
«Udělej to, prosím,» obešel jsem Honzu a postavil se na závětrnou stranu, «mám nekontrolovatelný záchvat hladu. Od nervů. Takže si pospěš. Nebo spáchám nějaký trestný čin a budeš mě mít na svědomí.»
Honza zamáčkl cigaretu o víko popelnice, vhodil nedopalek dovnitř a vytáhl telefon. Vzdálil se a s někym chvili mluvil, pak se vrátil.
«Mám půl hodiny,» řekl bez okolků. «Jsem taky hladovej. Ale platíš ty.»
Přikývl jsem a kvapem jsme se vydali na Václavák. Honza projevil zájem o KFC hned na rohu, prý to bude rychlý, ale já jsem ho odradil a zatáhl do Výtopny o něco níže na náměstí. Na chvíli jsem si odskočil na záchod, kde jsem studenou vodou jakž takž odstranil krvavé cákance na botech a kalhotách.
Objednali jsme dýňovou polévku, croissanty, kávu a minerálku. Obsluha byla rychlá. Polévka se zasloužila o příjemné teplíčko v prázdném žaludku.
«Kdy mi vrátí klíče od bytu?» zeptal jsem se kamaráda. „ A co mám dělat s jeho věcmi?»
«Já ti zavolám,» řekl Honza a namočil si croissant do kávy, «tam teď kolegové pracují. První verze: sebevražda pod vlivem narkotik.»